Mame za sebou zajimave a myslim velmi vydarene tri dny ztravene v tomto nejvetsim Vietnamskem meste, kde v soucasnosti pobyva vice nez 7 milonu Vietnamcu.Po nasem uternim vyletu do delty Mekongu jsme vcera zamirili opacnym smerem, na severovychod. Nasim cilem bylo mesto Tay Ninh a chram Cao Dai.
Caodaismus je totiz takove male nabozenstvi, ktere tady v jiznim Vietnamu provozuje stejnojmenna sekta. Vlastni nabozenstvi pochazi z roku 1926 a je to takova smeska jiz existujicich vyznani, jako jsou budhismus, konfucianismus, taoismus, krestanstvi nebo i islam. Velky chram Cao Dai, coz v prekladu znamena "vyskoka vez", je architektonicky take takovou smesici vsech moznych stylu. Je to velmi barevny chram, strop podpiraji sloupy s vyobrazenymi draky, je tu krestansko - protestantsky oltar a spousta dasich znaku, prevzatych z jinych nabozenstvi...
V poledne jsme pak byli svedky bohosluzby, kterou doprovazeli vietnamsti vesnicti muzikanti a sbor.V chramu se pak seradili povetsinou bile, ale tu a tam i cervene a modre odeni lide, usedli na podlahu a s nekterymi udery jakehosi gongu se vselijak klaneli a krizovali...Bylo to jiste zajimave,ale pro nas Evropany je tento nabozensky styl asi prece jen trochu mene pochopitelny.
A tak jsme si jeste vyfotili chram zvenku a zamirili jsme smerem k Saigonu. 65km severovychodne od teto metropole se nachazi provincie Cu Chi a nedaleko reky Saigon se pak rozprostira areal nechvalne proslaveny partyzanskou cinnosti Vietcomu behem Vietnamske valky v letech 1965-1973. Tito kumunisticti partyzani zde vybudovali propracovany system tunelu a chodeb, a svadeli s Americany  partyzanskou valku v mistni dzungli. Snazili se sve protivniky nalakat do mnoha pasti, pri jejich pouhem spatreni naskakuje husi kuze na tele. Ruzne jamy lvove, padajici bodaky a bodobne "slasti" cekaly na americke vojaky v dzungli stejne jako naslapne miny nebo ostnaty drat.
Naopak Americane tuto oblast pravidelne bombardovali a vypousteli do tunelu vsechno mozne vcetne chemickych latek, napalmu nebo psu. Ale partyzany Vietcomu se jim z der vystrnadit nepodarilo, i kdyz z 16000 bojovniku prezilo sotva 3000.Ale teto hrstce vojaku se darilo uspesne narusovat cinnost americkych a jihovietnamskych jednotek a nakonec tak vlastne nemalym dilem prispeli k vitezstvi levicovych sil v zemi.
Dnes je v Cu Chi vojenske muzeum, kde jsou vsechny dostupne prostredky, kterymi zdejsi partyzani americanum vzdorovali, k videni, a samozrejme jsou pristupne i legendarni tunely. Nejdrive nam vojak ukazal, jak se tunely vyuzivaly v boji proti nepriteli. Predvedl nam, jak vypada perfektne maskovany prulez do diry a jak se pouzival. Pak jsme se chodnickem v dzungli, kde byli rozhazene praskaci kulicky, premistili do usti prvniho tunelu. Nektere chodby - 1.2m vysoke - vedou az 8m pod zemi a jak jsme se presvedcili, je v nich docela malo mista a pekne vedro. Navic nam Vietnamci dole zhasli, coz me, majice baterku, nemohlo vyvest z miry!
Druhy tunel, ktery jsme prolezli byl jeste stisnenejsi nez ten prvni.Michal mel co delat,aby vubec prolezl a vetsinu trasy absolvoval po ctyrech. Ven jsme se vylazli splaveni a pekne nas bolely nohy.
Navsteva Cu Chi byla opravdu velmi zajimava a musim rict, ze bych se boju v dzungli opravdu zucastnit nechtel. Ani na jedne, ani na druhe strane...
Dnes jsme si udelali cas na vlastni Saigon. Vyrazili jsme do centra. Nejdrive jsme dosli k pekne katedrale Notre Damme s dvemi 40m vysokymi vezickami, podobne jako ma i jeji vzor v Parizi. Odtud jsme zamirili do Presidentskeho palace, coz je pomerne nenapadna, ale rozhodne nejdulezitejsi stavba ve meste. Pochazi z 19.stoleti a po francouzskem guvernerovi si zde vybudoval sidlo jihovietnamsky president Ngo Dinh Diem. 30.dubna 1975 pak prave tady zavlala Vietnamska vlajka po vitezstvi severovietnamskych marxisticky orientovanych sil. Dnes je pekny palac pristupny verejnosti (za 15.000d)a k nahlednuti jsou tu nejen prijmaci nebo konferencni saly, ale i sklepeni vybavene mapami a radiostanice, pripravenymi k vedeni boje s pripadnym nepritelem.
Na zahrade palace je pak maketa tanku, ktery sem dorazil v roce 1975 jako jeden z prvnich a z pohledu severovietnamskych sil tak osvobodil jihovietnamsky roayalisticky Saigon.
Abychom se podrobne seznamili s problematikou Vietnamske valky, zamirili jsme do muzea "War Ramants", ktere se timto smutne proslulym konfliktem velmi podrobne zabyva. Jsou tu na mnoha fotografiich zdokumentovane hruzy valky a veskera zverstva, kterych se obe strany v tomto konfliktu dopoustely.Byl to trochu depresivni, ale rozhodne zajimavy zazitek. Je opravdu s podivem, co dokazi lide vymyslet, aby mohli nekomu co mozna nejhrubsi silou dokazat svoji nadrazenost, nazor nebo silu. Pri prihlidce pouhe ukazky vezeni opravdu behal mraz po zadech.
Z muzea jsme se premistili k palaci Lidoveho komisariatu, coz je peknay palac z let 1901-1908. Pred nim zacina bulvar Doung Dong Khoi s mnoha obchody, drahymi restauracemi a nekolika vyskovymi budovami a nechybi tu ani socha presidenta Ho Chi Mina. Bulvar konci na nabrezi reky Saigon, podel ktere jsme dosli az k cinske pagode Phung Son Tu. Ale pamatky tady v Saigonu
zase tak proslule nejsou a ani tato pagoda neni nijak zvlast zajimava a tak jsme od ni zamirili rovnou do hotelu. Ted jsme byli na veceri a v obchodech s pohledy,cedecky a hlavne se suvenyry, jsme se zbavili poslednich prebytecnych dongu.
Zitra v sedm hodin rano odjizdime na hranice do Moc Bai, kam bychom meli dorazit nekdy okolo 10.hodiny. Posnidame tam (snidane je v cene) a pak vstoupime do dalsi zeme - do Kambodzi. Nekdy odpoledne bychom meli dorazit do hlavniho mesta Phnom Penhu. Sobotu venujeme prohlidce mesta a potom zamirime po rece Tonle Soap do Siem Reapu k Angkoru, coz bude,jak se dmnivam,nejvetsi vrchol nasi cesty!
Snad bude i v Kambodzi fungovat pripojeni na internet.Kazdopadne mobily by fungovat nemely a asi nebudou. Pokud to tedy pujde, ozvu se priste z Phnom Penhu.
Zatim posilam pozdrav ze Saigonu a preju aspon polovicni teplo,jake meme tady...

PAVEL